Podmořské kabely: internet na dně oceánu

Internet je pro mnohé cosi jako éter, neviditelná látka nesoucí se vzduchem. Pro většinu jeho uživatelů je tak přirozené být neustále online, že zapomínají, co se ukrývá v pozadí a umožňuje jeho fungování. To co považujeme za internet, není omezeno pouze na e-mailové zprávy, videa na YouTube nebo příspěvky na Facebooku či Twitteru. Aby toto všechno bylo možné, je zapotřebí materiální infrastruktura, počínaje optickými vlákny nebo měděnými kabely, které propojují naše domovy s rozvaděči našeho poskytovatele připojení a konče servery, jenž ukládají data ze stránek, které navštěvujeme, nebo zprostředkovávají služby, které využíváme v rámci online připojení. A propojení všech těchto prostředků zajišťují kilometry kabelů Ethernet, popřípadě optických kabelů, které spojují servery, směrovače, počítače a v konečném výsledku i země a kontinenty.
slunce nad mořem
První mezikontinentální propojení ve formě podmořského měděného kabelu se datuje do roku 1858. Ve skutečnosti se však jednalo o stovky kabelů obalených třemi vrstvami izolátoru spojujících Irsko a kanadský ostrov Newfoundland. Zpočátku byl kabel rozdělen na dvě části, jejichž spojení bylo obstaráno dvěma loděmi, které se setkaly na půli cesty mezi Irskem a Kanadou. Původním účelem kabelu bylo zajištění telegrafní komunikace. V roce 1866 byl nahrazen jiným zdokonaleným kabelem. Počátkem druhé poloviny 20. století byl měděný kabel postupně nahrazován optickým vláknem a v roce 1988 byl instalován TAT-8, první z podmořských optických kabelů, které využíváme dodnes. Tento kabel, jenž v sobě zahrnoval celkem tři další kabely optického vlákna, poskytoval rychlost 20 megabitů za sekundu.
síť a planeta
Co se týče složení, současné kabely se kromě samotného optického vlákna vyznačují i několika izolačními a ochrannými vrstvami z polyetylénu, pletené oceli, mědi nebo hliníku.

Podmořské kabely: internet na dně oceánu
5 (100%)1